Historie

Dnešní Španělsko a jeho bohatou, po staletí se rodící kulturu, nelze pochopit bez základního seznámení s jeho rozmanitou historií. V zemi zanechali své stopy Féničané, Kartaginci, Římané a především Arabové, kteří vtiskli především dnešní Andaluzii její neopakovatelný ráz.

 Území dnešního Španělska bylo obydleno zcela jistě již před 20 tis. lety, což dokládají zbytky kamenných nástrojů a jeskynní kresby. První národem, který historici dokáží pojmenovat a který přišel z afrického kontinentu okolo roku 1600 př. Kr., byli Iberové. Současní vědci mají dostatečné poznatky o jejich umění, zastoupené především sochařstvím. Nejvýznamnější nálezy této kultury jsou dvě bronzové sošky – Dáma z Bazy (Andaluzie) a Dáma z Elche (viz. obrázek,Valencie), které zřejmě představovaly iberskou bohyni podsvětí.

 Kolem roku 1000 př. Kr. objevili dnešní Španělsko Féničané, kteří navázali s Ibery obchodní kontakty a založili, převážně v Andaluzii,  několik svých osad. Mezi ně patřily např. dnešní Cádiz, Málaga. Doba fénické přítomnosti vyvolala v místní kultuře doby bronzové významný vývoj. Výsledkem byla tzv. „tartéská kultura“, jež byla kombinací místní a fénické tradice. Zaměřovala se především na zpracování kovů jako např. zlatých šperků nalezených v okolí Sevilly. Bohatství oblasti bylo založeno na nerostných zásobách stříbra,   olova a cínu v podhůří Sierry Moreny.

 

Nerostné bohatství přilákalo na poloostrov i Řeky, kteří zde začali zakládat své opěrné body asi v 8. stol. př. Kr.. Řekové, kteří obchodovali především s keramikou, stojí za založením dnešních měst v Katalánsku (Roses, Empúries) a ve valencijské oblasti (Dénia, Sagunto, Alicante). Řekové se stáhli ze svých bašt okolo roku 550 př. Kr., po prohrané bitvě s Kartáginci a Etrusky u Alalie.

 

Dénia - přístavní město založené řeckými obchodníky

 V roce 237 př. Kr. připluli ke břehům země Kartáginci, kteří zde chtěli po prohrané 1. punské válce s Římem vybudovat novou říši. O osm let později zde založili město Cartago Nova, dnešní Cartagenu. Kartáginci se na poloostrově neusadili dlouho, po prohrané 2. punské válce s Římem, kterou vyvolaly spory o město Sagunto, byli donuceni se stáhnout.

 

Vítězství ve válce mělo za následek postupnou římskou kolonizaci poloostrova, který nazvali Hispania Romana (Hispánský Řím). Kolonizace však trvala přes 200 let, neboť iberské kmeny obývající horské a málo přístupné severní části země jí dlouho s úspěchem odolávali. Římané po sobě zanechali četné stavební památky, stavěli silnice, mosty, akvadukty (Tarragona, Segovia, viz. obrázek), zřizovali divadla a arény (Tarragona, Sagunto, Ronda). Z Hispánie pocházeli římští císařové Traján, Hadrián a Theodosius, otec i syn Senecové a celá čtvrtina Římského senátu.

 Když přišli v 5. stol. do země Vizigótové, vytlačeni Franky z jižní Francie, bylo již místní obyvatelstvo plně oddáno křesťanství. Za několik málo let obsadili celý poloostrov a za centrum říše si zvolili Toledo. Jejich vláda byla plná násilí, intrik a bojů o moc, až někteří šlechtici požádali o moc arabské panovníky na území Afriky.

                                                                                                                                                                   

V roce 711 přistál u dnešního Gibraltaru arabský vojevůdce Tarik a u dnešního města Jerez de la Frontera porazil armádu vizigótského krále Roderika. V průběhu několika let obsadili Arabové (Maurové) celý poloostrov až na malou část na severu země. Za hlavní město zvolili Cordobu. Pod arabskou okupací hospodářská moc a kulturní rozkvět říše neustále rostly. Arabové zaváděli nové zemědělské postupy a zdokonalili římský zavlažovací systém. Začali pěstovat citrusové plody, rýži, tabák a cukrovou třtinu. Řemeslo kvetlo, z Almeríe se stal jeden z nejbohatších přístavů světa a z Cordoby západní centrum islámského světa. Maurové po sobě zanechali krásné stavby, podporovali umění a vědu, byli vynikajícími matematiky a astronomy. Okolo roku 1030 se však území rozpadla na menší samostatná království tzv. „taifas“.

 Když se projdete arabským palácem Alhambra (foto dole), tak pochopíte, proč se maurským vládcům z Granady nechtělo

Odpor proti Arabům se soustředil do horských oblastí na severu země, kde vznikla samostatná křesťanská království Asturie, Navarra, Aragon a Katalánsko. Jejich spojené armády začaly postupně do roku 1250 znovudobývat (tzv. reconquista) ztracená území. Maurům nakonec zůstalo jen Granadské království, které si ponechalo nezávislost až do konce 15. století. V roce 1469 byli tajně oddáni dědicové dvou největších království v zemi Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský (tzv. „Katoličtí králové“) a jejich sňatkem byl položen základ jednotného Španělska. Oba v zemi nastolili pořádek a řád, což byl po létech válek správný krok. Opačnou stranou mince však  byla násilná rekatolizace muslimského a židovského obyvatelstva, podpořená zřízením inkvizice. Živelný strach z kacířství mezi řadovými občany položil základ k upevnění jednotné katolické víry, která v zemi přetrvala dodnes. Významným počinem této královské dvojice bylo i dobytí Granady 1492 a téhož roku podpora expedici Kryštofa Kolumba při hledání západní cesty do Indie. Po smrti králů připadla koruna Habsburkům.

 Prvním Habsburkem na trůně byl Karel I. (později známý jako císař Karel V.), který vedl války po celé Evropě a ve Španělsku de facto vládli jeho vlámští rádci. Po tom, co zruinoval státní pokladnu, se rozhodl abdikovat ve prospěch svého syna Filipa II. a odešel do kláštera. Filip musel čelit nakonec úspěšným snahám o odtržení Nizozemska a neúspěšným o odtržení Katalánska. Protože zemřel bez potomka, začala tzv. „válka o španělské dědictví“(1701-1713), kterou nakonec vyhráli francouzští Bourboni, kteří vládnou v zemi dodnes. Prvním králem tohoto rodu se stal vnuk Ludvíka XIV. Filip Bourbonský.

 Období 19. stol. je obdobím válek, sporů a nepokojů a nestabilní politické situace. Zemi pustošila napoleonská vojska, země přišla o všechny zámořské kolonie kromě Portorika a Kuby, znepřátelené tábory vedly tzv. „karlistické války“, země se dvakrát stala republikou.

 

 

Největší tragédie však zasáhla zemi v roce 1936, kdy došlo po opakovaných sporech mezi levicí a pravicí k vojenskému puči pod vedením generála Franca. Tak začala tříletá občanská válka mezi socialistickými republikány a armádou podporovanou církví.  Franca podporovali Hitler a Musolini, republikány Sovětský svaz. Po vítězství armády Franco zlikvidoval opozici, potlačil jakékoliv projevy nacionalismu, zakázal používat katalánštinu, baskitštinu a galicijštinu. Naopak církvi vrátil stará privilegia a učinil z katolictví státní náboženství.

 

Generál Franco s dcerou Carmen

 

 

Kvůli spolupráci s Německem a Itálií byl zemi po 2. světové válce odepřen vstup do OSN a situace se změnila až za tzv. „studené války, kdy USA zřídili ve Španělsku čtyři vojenské základny. Odměnou byla zemi nabídnuta citelná finanční výpomoc  a USA také přispěli ke vstupu svého spojence do OSN. Před smrtí si Franco vybral za svého nástupce prince Juana Carlose, který se ujal vlády po Francově smrti v roce 1975. S králem se do země vrátila demokracie, v roce 1982 se země stala členem NATO a to i přes značný odpor většiny obyvatel. Dalším milníkem dějin se stal rok 1986, kdy země byla přijata do EU. I díky finanční podpoře z evropských fondů se země stala jednou z hospodářsky nejvyspělejších zemí Evropy, přestože po dlouhá léta neúspěšně bojuje s nezaměstnaností. V současné době v zemi vládne levicová strana PSOE, její předseda José Luis Zapatero je španělským premiérem s mandátem do roku 2012.

José Luis Zapatero, současný premiér